SOUČASNÝ STAV V OBLASTI MEZIGENERAČNÍ OBMĚNY V RODINNÝCH PODNICÍCH

Situace rodinných podniků a procesů jejich předání se liší napříč Evropou. Zajímá Vás, co je odlišné a v čem se naopak podobají rodinné podniky v Belgii, Česku, itálii, Norsku, Španělsku a Velké británii? Jak vypadají data o mezigenerační obměně a jak se liší legislativa a podpůrný systém v těchto zemích? Na tyto otázky odpovídáme analýzou současného stavu rodinných firem v těchto zemích a jednotlivá data porovnáváme v Souhrnné zprávě.

Přijměte naše pozvání k prostudování výsledků analýzy a stáhněte si Souhrnnou zprávu v PDF! Pro více informací o jednotlivých zemích se můžete podívat na Apendix obsahující jednotlivé Národní zprávy. (Apendix je pouze v anglickém jazyce.)

Stáhnout Souhrnnou zprávu (ČJ)
Stáhnout Souhrnnou zprávu (AJ)
Stáhnout Apendix (AJ)

SOUHRNNÁ ZPRÁVA

Souhrnná zpráva projektu SUFABU (Project #2019‐1‐CZ01‐KA204‐061268) byla vytvořena a zkompletována z národních zpráv partnerských organizací.

Rodinné firmy tvoří páteř ekonomik všech zemí zahrnutých v tomto projektu, od Norska, přes Českou republiku, Velkou Británii, Belgii až po Itálii a Španělsko. Rodinné podniky vytvářejí miliony pracovních příležitostí a zásadní mírou přispívají k HDP daného státu.

Přestože jsou rodinné podniky naprosto zásadní pro ekonomický rozvoj a růst země, pouze v České republice existuje v současné době definice rodinného podniku ukotvena v zákoně. Oficiální definice umožňuje jednodušší sběr dat a lepší zaměření služeb pro rodinné podnikatele. Pokud firma splňuje požadavky stanovené zákonnou definicí, je možné ji od 1.3.2020 zaregistrovat jako “rodinný podnik” u Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR. Takováto registrace je dobrovolná, platí po dobu 3 let a je propojena s obchodním portálem Ministerstva průmyslu a obchodu. Po zaregistrování mohou rodinné podniky využívat výhod jako je podávání žádostí o bezúročné půjčky a preferenční záruky u Českomoravské záruční a rozvojové banky. Kromě České republiky existuje definice rodinného podniku také v Itálii, tato však není dostatečně detailní. Z právního hlediska je rodinný podnik vymezen jako podnik, v němž členové rodiny vlastníka spolupracují na každodenním provozu rodinného podniku; tento druh podnikání je ve skutečnosti identifikován jako individuální typ podnikání, ve kterém je pouze vlastník firmy považován za podnikatele.

Podíváme-li se na samotný proces předání rodinné firmy, světová data ukazují (EFB, 2012; KPMG, 2011), že přibližně u 30 % rodinných podniků dojde k úspěšnému předání z první generace na druhou. Tento údaj je však obecně vyšší než data získaná v jednotlivých partnerských zemích. Ta ukazují široké rozmezí mezi 8 % až 37 % rodinných firem, které proces předání na druhou generaci zvládli uskutečnit. Data dále ukazují, že proces mezigenerační obměny je pro rodinné firmy značným oříškem. Přestože většina států poskytuje poradenství a podporu prostřednictvím agentur pro obchod či hospodářský rozvoj, neformálních vzdělávacích materiálů pro rodinné podniky, které se na proces předání chtějí připravit či jej naplánovat sami, je jen velmi málo.

Tato zpráva slouží jako základní kámen při tvorbě vzdělávacích materiálů s cílem poskytnout rodinným podnikům potřebné informace k úspěšnému naplánování a realizování procesu předání firmy z jedné generace na druhou, a to ať už jde o převedení firemního vedení, vlastnictví či obojí.

Jednou z klíčových otázek, kterou se partneři ve svých zemích (CZ, NO, ES, IT, BE, UK) zabývali, je existence zákonné definice rodinného podniku. V žádné z partnerských zemí neexistuje důkladná právní definice rodinného podniku, kromě České republiky, která definici ukotvila usnesením vlády v roce 2019. Tvorba definice může souviset s nedávnou historií země, kdy od skončení socialistické éry v roce 1989 počet rodinných podniků exponenciálně roste. Jelikož se některé rodinné podniky blíží ke 30 letům své existence, mnohé z nich si uvědomují bezprostřední potřebu pro plánování nástupnictví. Česká definice zní následovně:

„Rodinným podnikem je rodinná obchodní korporace nebo rodinná živnost.

  • Rodinnou obchodní korporací je obchodní korporace, ve které je nadpoloviční počet společníků tvořen členy jedné rodiny a alespoň jeden člen této rodiny je členem jejího statutárního orgánu nebo ve které členové jedné rodiny přímo nebo nepřímo vykonávají většinu hlasovacích práv a alespoň jeden člen této rodiny je členem statutárního orgánu této obchodní korporace; znaky rodinné obchodní korporace jsou splněny i tehdy, je-li jediným jejím společníkem člen jedné rodiny, který je současně členem statutárního orgánu, a alespoň jeden jiný člen téže rodiny je členem jejího statutárního orgánu, jejím zaměstnancem, jejím prokuristou nebo členem její dozorčí rady. Za rodinnou obchodní korporaci se považuje také obchodní korporace, ve které většinu hlasovacích práv vykonává ve prospěch jedné rodiny fundace nebo svěřenský správce svěřenského fondu, pokud je současně alespoň jeden člen této rodiny členem statutárního orgánu fundace, nebo svěřenský správce svěřenského fondu.
  • Rodinná živnost je podnikání, na kterém se svojí prací anebo majetkem podílejí nejméně dva členové jedné rodiny a nejméně jeden z členů této rodiny je držitelem živnostenského nebo jiného obdobného oprávnění nebo je oprávněn k podnikání z jiného důvodu.
  • Za členy jedné rodiny se pro účely rodinného podniku považují společně pracující manželé nebo partneři nebo alespoň s jedním z manželů nebo partnerů i jejich příbuzní až do třetího stupně, osoby s manžely nebo partnery sešvagřené až do druhého stupně, dále osoby příbuzné v přímé linii, nebo sourozenci. Je-li mezi nimi osoba, která není plně svéprávná, zastupuje ji při hlasování zákonný zástupce, pokud je nezletilá, jinak opatrovník

(Aktualizované Usnesení vlády ČR č. 330 ze dne 13. 5.1919 Zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů)

Další definici rodinného podniku představuje také italský zákon, ve kterém však definice není tak detailní jako v případě České republiky. Tato definice byla zavedena reformou rodinného práva v roce 1975 (základním normativním odkazem je článek 230bis italského občanského zákoníku) a jako rodinnou firmu identifikuje takový podnik, ve kterém majitel a členové jeho rodiny spolupracují na řízení a běhu firmy. Ta však zůstává individuálním podnikem, ve kterém je za podnikatele považován pouze majitel.

Ostatní země, ve kterých formální definice rodinného podniku chybí, používají jiná neformální vymezení. To může způsobovat různé problémy, například v Norsku formulace vytvořena BI Norwegian School of Management definuje rodinnou firmu jako ‘společnost, ve které vice než polovinu kapitálu vlastní jednotlivci příbuzní krve nebo manželství až do čtvrtého stupně příbuzenství’. To například znamená, že firma vlastněná třemi rodinami (kdy každá vlastní 33% podílu), by na základě této definice nebyla klasifikována jako rodinná firma. Sdružení Family Business Norway věří, že tvorba formální definice má i své nevýhody, neboť přináší obtíže při hledání dokonalé právní definice rodinného podniku.

Rovněž Belgie nemá právní definici rodinného podniku, na druhou stranu však existuje tzv. ‘belgická’ definice, která není zakotvena právně. Tato definice identifikuje firmu jako rodinný podnik, pokud má daná rodina majoritu hlasovacích práv a alespoň jeden člen zakládající rodiny je současně členem jednoho z řídících orgánů či vedení firmy. Přestože se nejedná o právně závaznou definici, v některých částech belgický zákon odkazuje k pojmu “rodinný podnik”. Nejedná se však o obchodní či firemní zákony.

Z jednotlivých národních zpráv (které lze nalézt v příloze tohoto dokumentu ) je zřejmé, že rodinné podniky jsou nedílnou součástí národních ekonomik všech partnerských zemí a hrají klíčovou roli v jejich rozvoji.

Ve Velké Británii tvoří rodinné firmy 85 % všech britských podniků, zaměstnávají vice než 12 milionů zaměstnanců a přispívají 25 % britského HDP. Španělské rodinné podniky tvoří vice než 88 % ze všech španělských podniků, zaměstnávají přes 6,5 milionů osob a v rámci španělského soukromého sektoru tvoří více než 57 % HDP. Obdobná data vykazuje i Itálie, ve které celých 87 % všech firem jsou rodinnými podniky. V Norsku, Belgii a České republice je procento velmi obdobné, v rozmezí mezi 70%- 80%, což ukazuje přiměřeně konzistentní poměr rodinných podniků v rámci projektového  partnerství.

Výše uvedená data indikují pouze nepatrné rozdíly mezi zeměmi. Údaje získané partnery z dalších zdrojů ukazují, že okolo 30 % rodinných podniků ve světě předá firmu z první generace na druhou a přibližně 12 % zvládne tento krok uskutečnit ve prospěch generace třetí. Přestože data týkající se mezigenerační obměny nejsou ve všech partnerských zemích dostupná, ze získaných dat lze vidět výzvu v konzistenci s globálními daty. Například rodinné firmy procházející předáním ve Velké  Británii i České republice vykazují výrazný pokles mezi počty první a druhé generace. Jedním z důvodů tohoto jevu může být zvýšení počtu malých firem a mladých rodinných podniků spojených s technologickou revolucí, jejichž nárůst vede k „nafouknutí“ údajů o první generaci a které teprve musí „dospět“ do období, kdy bude načase firmu předat generaci druhé.

V rámci partnerství proběhl výzkum zabývající se názory na plánování nástupnického procesu, jehož výsledky se jeví spíše mírně smíšení. Průzkum z roku 2018 v České republice naznačuje, že 57 % rodinných podniků plánuje převést společnost na jiného člena rodiny, pouze 5 % z nich má však ve skutečnosti připravený alespoň nějaký plán nástupnictví. V Itálii naopak ze získaných dat vyvstává tendence neochoty starších generací předávat vedení firmy dalším generacím. Většina z nich však věří, že k předání firmy dojde v průběhu další dekády.

Podobné údaje jako v české studii byly nalezeny i v Belgii v průzkumu z roku 2018. Data ukazují, že více než 50% dotázaných rodinných podniků zvažuje převod vedení podniku nebo celého vlastnictví na další generaci. Naopak ve Španělsku se trend zdá být opačný, 67 % rodinných podniků dle dostupných dat nemá žádné plány na převod vlastnictví. Je zajímavé, že více než 36 % rodinných podniků ve Španělsku se však již dohodlo na uskutečnění mezigenerační obměny na manažerských pozicích, a u dalších 6 % firem v současné době nástupnický proces již probíhá.

Z výzkumu dále vyplývá, že v současné době existují určité možnosti vzdělávání podnikatelů v partnerských zemích, nejedná se však o žádné podstatné či formální způsoby.

České republice existuje řada obchodních organizací, které nabízejí poradenskou činnost, nezdá se však, že by existovalo jedno kontaktní místo pokrývající všechny aspekty plánování nástupnictví v rodinných firmách. V Itálii je situace velmi obdobná.Mnoho obchodních a sektorových organizací poskytuje pomoc a poradenství dle svých možností, nejedná se však o volně dostupnou službu s relevantními aktéry jako jsou konzultanti, odborníci v oboru, banky a obchodní asociace.

V Belgii lze nalézt značné množství programů zaměřených na rodinné podniky, všechny provozované obchodními akademiemi či univerzitami. Součástí mnoha belgických univerzit jsou dokonce vyhrazená centra pro rodinné podniky. Podobnosti se situací v Itálii lze vidět v další podpoře rodinných podnikatelů, i v Belgii existuje mnoho různých organizací, které mohou poskytovat podporu a pomoc, jako například FBN Belgium disponující specifickými odbornými znalostmi.

Obdobná situace je i ve Španělsku, kde je dostupné primárně formální vzdělání o podnikatelství, nikoliv však školení v oblasti předávání podniků z jedné generace na druhou. Jedním z klíčových závěrů španělské zprávy je, že vzdělávání v této oblasti má velké mezery v možnostech poskytování užitečných benefitů rodinným podnikům ve Španělsku. Norsko uvádí, že poradenství a pomoc může poskytovat stát nebo právní poradci a auditoři prostřednictvím bezplatných seminářů a webových stránek nebo prostřednictvím placených profesionálních služeb.

Podobně jako u ostatních zemí, i ve Velké Británii je možné hledat poradenství u profesionálních poskytovatelů služeb. Zatímco veřejné i neveřejné organizace pomáhající podnikatelům vnímají potřebu vzdělávat firmy v této oblasti, jejich nabízené produkty ale brzy zastarávají.

Ze shromážděných dat a průzkumů vyplývá, že ačkoliv jsou k dispozici poradenské služby pro úspěšný transakční proces převodu vlastnictví z pohledu stávajících obchodních a daňových zákonů, v partnerských zemích existují velké mezery v oblasti vzdělávání a podpory firem v procesu plánování nástupnictví, jeho časového harmonogramu, ale například i zvládání psychologických problémů, které se mohou objevit v průběhu jakékoli mezigenerační obměny.

Během diskusí s příslušnými experty a zúčastněnými stranami v partnerských zemích vyvstalo několik důležitých bodů, které považujeme za užitečné a které stojí za to v rámci této zprávy zmínit. Pro získání podrobnějších informací se, prosím, podívejte do jednotlivých národních zpráv. Úryvky zde zmíněné odkazují ke konkrétní zemi, v jejíž rámci byl rozhovor uskutečněn.

  • Převod vlastnictví (NO, BE) – Náklady na převod vlastnictví mohou být pro majitele v zemích s dědickou daní nebo nejistotou kolem budoucí daňové situace značnou výzvou. V Evropě neexistují jednoznačná či uniformní pravidla pro výběr daní. V některých zemích je proto pro přežití vlastního podniku nezbytné být tzv. „daňově gramotný“ (tj. osoba, která si je vědoma možných výjimek a osvobozeních z plateb daní, za jakých okolností a pro koho tyto výjimky platí). Kromě toho mohou z dlouhodobé perspektivy dědické a darovací daně představovat pro rodinné podniky podstatnou nevýhodu. Rozdílné daňové zacházení s dědictvím a odchodem do důchodu může vést ke změnám chování rodin. Například vlastníci rodinných podniků se mohou z daňových důvodů držet kontroly nad podniky déle, což může být frustrující pro další, nastupující generaci a zároveň působit jako omezující faktor růstu podniku. Dále, v případech, ve kterých jsou rodiny a podniky povinny financovat daňové závazky vzniklé v důsledku nevyhnutelných událostí a které nevedou k žádné ekonomické návratnosti, je nezbytné, aby fiskální a administrativní zátěž byla úměrná přidruženému riziku ztráty. K financování těchto závazků jsou často využity zdroje a zálohy firmy, což má za následek méně peněz pro budoucí obchodní investice. Investice obecně vedou ke zvýšení  zaměstnanosti a ekonomickému růstu a jsou klíčovou otázkou pro všechny vlády a ekonomiky.
  • Goodwill (VB) – koncept “goodwill“ neboli “dobré vůle” nemusí být v rámci podniku viděn často, jak tomu bývalo v minulosti, nicméně při plánování procesu nástupnictví je třeba mít ho na paměti jako klíčový prvek.
  • Poptávka (NO) – zajímavostí je, že z dat shromážděných v Norsku nebyla identifikována žádná poptávka po oficiální definici rodinného podniku.
  • Časové hledisko (VB) – řada britských poradenských agentur poukázala na fakt, že majitelé podniků často podceňují délku času, který je potřeba k úspěšnému převedení podniku další generaci.
  • Měnící se demografický profil (IT) – italská zpráva pojednává o kombinaci problému se stárnoucí populací spojenou s odchodem mladých lidí do zahraničí, což způsobuje problémy v nástupnictví v rodinném podnikání.
  • Vedení vs vlastnictví (VB) – pochopení rozdílu mezi plánováním nástupnictví, změnou vlastníka firmy a změnou vedení je důležitou problematikou akcentovanou nejen projektovými partnery při projednávání závěrů plynoucích z úvodní studie, ale i Britskou podpůrnou agenturou.
  • Odcházející majitel (VB) – dalším možnou komplikací v procesu mezigenerační obměny, kterou zmínila při šetření britská podpůrná agentura, byl odcházející majitel a jeho vlastní finanční situace.